Nebýt jako oni

Jan Burian  11.9.2012

Obrana idealismu

Ten pán, co naboural do kufru mého auta, když jsem čekal na křižovatce na zelenou, byl mladý a vypadal sympaticky. Omluvil se mi a dal mi svůj telefon, email a číslo pojistky. Zkušení pralesní bojovníci už se smějou, že?

Teď už také vím, že to bylo málo, protože tomu pánovi dva měsíce marně telefonuji a pozvolna jsem si přestal myslet, že je na dovolené. Prostě těch pět tisíc budu muset zaplatit já jako spoluúčast, neboť platba za opravu auta půjde z mé pojistky. Kdybyste ho někdo znali – řekl, že se jmenuje Martin Kopp, dal mi telefon i číslo pojistky - tak ho ode mě pozdravujte... Jaké poučení si z té naštěstí nikoli osudové události má člověk vzít?

Má se opravdu smířit s tím, že se nedá vůbec nikomu věřit a přizpůsobit se?

Kdysi, když jsem se učil řídit, řekl mi můj učitel: Musíš jezdit tak, jako kdyby tě ostatní řidiči chtěli zabít, ale nesmíš být stejný jako oni! Na silnici, kde jde opravdu o život, se taková rada dá přijmout, samosebou ovšem za předpokladu, že nezapomenete na její druhou část - nebýt jako oni...

Ale co když pak sesednete z ohnivého oře? Co na úřadech, ve styku s řemeslníky, s policajty, s obchodníky, s doktory, s umělci? Mám žít jako ve válce? To se mi tedy nechce! Nejenže netoužím být jako oni, ale také se mi vůbec nelíbí představa, že mám být jakousi nadháněnou zvěří, která musí neustále kličkovat, aby ji neodrovnali ti, co se takzvaně vyznají v životě. Jenže co když pak přijde takový den, jako bylo minulé pondělí?

Vstávali jsme a v bytě netekla voda. To se stává - prasklo potrubí. V bance, kde jsme se byli dopoledne radit o naší hypotéce, nám říkali protichůdné informace, a vypadalo to, že si z nás dělají legraci. Řemeslníci nám už asi napopáté nedokázali opravit dveře do garáže, a když jsme je na to upozornili, tvářili se ukřivděně. Ne my, oni...

A ještě ke všemu mi právě došlo, že pan Kopp opravdu nechce zaplatit za bouračku, kterou způsobil, a využívá toho, že jsem byl takový hlupák a nevytáhl na něj pistoli...

V podvečer jsme se vydali na koncert Red Hot Chili Peppers do Edenu. Dlouho jsme nemohli zaparkovat, na pódiu už řádila předkapela, a tak když jsme nakonec našli uježděný plácek u stadionu, označený jako parkoviště, rezignoval jsem a hlídači (jeho jméno bohužel neznám) jsem vyplázl za parkování požadovanou pětistovku.

Potvrzení, o něž jsem ho požádal, mi chytře vložil pod stěrač. Obsahovalo číslici 108 a nic jiného, co by mohl daňový úřad vzít alespoň trochu vážně. V tom dešti pětistovek, které vypláceli i další zoufalci, mě pochopitelně nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Ten člověk si musel za pondělní večer vydělat minimálně tolik, co ta skvělá americká kapela...

Celý den jsme nejedli. Ve stánku s občerstvením uvnitř stadionu neměli vůbec nic vegetariánského, a tak jsem se pomalu chystal s konečnou platností proklínat celý svět. Tahle póza ublížence a chudáčka se mi začínala líbit. Když se totiž zbavíte všech iluzí, trochu se vám uleví.

Jenže slečna za pultem se najednou usmála a řekla: „Vy nejíte maso? Tak počkejte chvilku, my vám vyrobíme housku pro vegetariány.“

Bylo to nečekané a milé, až mě trochu naštvalo, že mi laskavost stánkařů překazila plány.

Nedá se nic dělat, ten svět kolem zase tak úplně zkažený není. Jen to prostě člověk nesmí všechno tak prožívat...

(psáno pro Týdeník Rozhlas)